článek
Beat Fest, Sazka Arena Praha
- 14. 12. 2005Dá se říct, že přípravy k odjezdu na Beat Fest začaly přesně v den, kdy se na internetu objevila zmínka o této akci. Poslední řádnou pařbou s přáteli z Kabát chatu, byl Rock Trey Fest v Hranicích na Moravě počátkem září, což bylo přece jen poněkud dávno. Beat Fest se tedy jevil jako ideální příležitost pro setkání s Kač, Seiem, Telmou a Bimbim. Záhy se ale ukázalo, že zorganizovat sekání vprostřed pracovního týdne nebude žádná sranda, tudíž bylo brzy jasné, že pojedu akorát já a Sei, který navíc přislíbil účast svých přátel Honzy a Lenky. Původně jsme plánovali pohodovou zábavu završenou v některé z četných hospod. Pár dní před Beat Festem mi ale Sei znechuceně oznámil, že se i s kamarády musí ještě v noci hned po koncertě vrátit do Pardubic kvůli práci. Jelikož můj bus směr Ostrava měl odjíždět z Florence až následující den ráno, byla jsem rázem opuštěný bezdomovec, s čímž jsem se nehodlala smířit, protože se mám příliš ráda na to, abych trávila noc v Praze sama samotinká samička. Zachránil mě jeden z bývalých spolužáků, který mi domluvil nocleh u své slečny, kterou jsem sice nikdy předtím neviděla, ale dostalo se mi ujištění, že není problém, tedy pokud mi nebudou vadit dva spolunocležníci – kocouři. Byla jsem ráda, že nemusím trávit noc v nějaké putyce, takže kocouři mě nerozhodili ani v nejmenším. Vše zařízeno, stačilo sbalit pár krámů, hlavně nezapomenout lupen, ve středu v půl třetí ráno budíček a po necelých šesti hodinách v autobuse „dobrý den, Praho!“
Zbývalo skoro sedm hodin času, který jsem zabíjela střídavě u kafe, čaje a posléze i piva v poněkud pochybných barech. Když už jsem si začala připadat jako nějaká násoska, co popíjí sama v zaplivaném pajzlu v průchodu, usoudila jsem, že bude moudřejší vydat se k Sazka Areně. Stanice metra Českomoravská i obrovská budova Sazka Areny byly nepřehlédnutelné, tudíž se nevyskytl žádný problém při orientaci v hlavním městě. Sei s přáteli měl dorazit autem zhruba za hodinu, dala jsem si tedy cigáro na zahřátí a rozhodla se počkat na ně před vchodem, kde se pomalu začínali srocovat lidé. Brzy nato dorazil také dav pořadatelů, který byl vzhledem k dosavadnímu počtu lidí před Sazka Arenou víc než neúměrný. Předpokládala jsem, že za chvíli nás začnou pouštět dovnitř a jak jsem tak pozorovala bezpečnostní opatření, došlo mi, že přišel čas důkladně zamaskovat foťák a zamyslet se nad nějakou geniální výmluvou pro případ, že bych byla přece jen odhalena. Sotva jsem dokončila maskovací akci, odstranili pořadatelé bariéry a lidé začali pomalu proudit dovnitř. Následovalo vysypání mobilů, klíčů a vůbec všeho, nač by mohlo reagovat bezpečnostní zařízení do plastových košíků, načež nás jednoho po druhém důkladně projeli jakousi pípací tyčí. Při tom, kolik jsem měla všude po kapsách drobáků, jsem se divila, že jsem vůbec prošla. Nakonec už bylo bezpečnostní zařízení nespokojeno akorát s plechovou krabičkou na cigarety, batoh, kde se ukrýval foťák, naštěstí nikdo kontrolovat nechtěl. Následovala půlhodina čekání u dalšího vchodu a potom ještě dole těsně před vstupem na plac, kde právě skupina Krucipusk končila zvukovou zkoušku mohutným „Druide!!!“
Jako na zavolanou se po pár minutách ozval Sei, kterému se podařilo zaparkovat auto sice za nekřesťanské peníze, ale zato přímo před Sazka Arenu, tudíž jsem jej mohla po telefonu navigovat kudy kam s ubezpečením, že držím flek v první lajně a budu mohutně mávat, takže mě určo nepřehlédnou. Za několik minut jsme byli v plném počtu, zbývalo přečkat hodinku do vypuknutí akce.
Bylo skoro na minutu pět, když se na pódiu objevil moderátor Rádia Beat, přivítal všechny zúčastněné a těm, kterým snad uniklo o co jde, připomněl, že Rádio Beat slaví své čtvrté narozeniny, a že to bude jízda ve velkém stylu dokazuje počet prodaných lístků, kterých je přes deset tisíc.
Po tomto oficiálním zahájení vtrhla na pódium skupina Krucipusk a rozpoutala vřavu. Není to zas tak dávno, co jsem právě na Krucipusk slýchala a čítala komentáře o „nejisté budoucnosti“ a také zcela nepokryté předpovídání neúspěchu a fiaska u publika. Myslím, že se všichni nepřejícníci mýlili, řekla bych, že v současné době stojí právě Krucipusk pevně na České hudební scéně. Ke své radosti můžu napsat, že mně osobně se líbili ještě o pár procent víc než na letních PP Festech, třebaže repertoár nebyl oproti těmto festivalům nijak změněn. Fandové se tedy dočkali Cesty, Keltského osudu, již zmíněné pecky Druide! a taky nesměl chybět Cirkus dneska nebude nebo Rock n´ Roll, to není prdel. A že: „Láska je... láska je... LÁSKA JE KURVA!“ si s gustem zařvala celá hala.
Po smršti zvané Krucipusk ohlásil Beaťácký moderátor kapelu, o níž prohlásil, že loni se umístila jako druhá na přehlídce talentů a za rok udělala obrovský krok kupředu – Gaia Mesiah! Napjatě jsem čekala, co bude, o Gaia Mesiah jsem dosud slyšela jen letmo + pár písniček v rádiu a šlus, takže jsem se poměrně těšila. Po příchodu kapely na pódium následovalo asi dvacetiminutové ladění nástrojů, což někteří návštěvníci Beat Festu nesli s nelibostí a neodpustili si poznámky, že snad má proběhnout zvukovka před koncertem a ne teď opruzovat s laděním… Čekání na vystoupení jsme si krátili přenicí se Seiem, který tvrdil, že to, co sedí u bicích je on a my s Lenkou svorně odporovaly, že je to ona…a samozřejmě jsme měly pravdu. Musím uznat, že tolik energie se jen tak nevidí, zpěvačka se neflákala a krom zpěvu stíhala ještě pobíhat, skákat neuvěřitelně vysoko a lézt po všem možném i nemožném. Fotografové se vyřádili, Sei zaznamenal taky chabý pokus o foto, ale ihned byl vychytán jakýmsi panákem z ochranky, takže jsem si říkala, že nebudu provokovat a foťák vytasím až na Kabáty. A můj dojem? Jó, myslím si, že tihle to někam dotáhnou a určitě bych se nebránila poslechnout si je znovu! Po vystoupení Gaia Mesiah jsem vyslechla taky několik komentářů od okolostojících. Zejména jeden byl vtipný, leč výstižný:“Hustý, vole, hustý! Ale doma bych to nechtěl, ty vole, si představ, jak by s tebou zametly, vole…“
Třetími účinkujícími v pořadí nebyl nikdo jiný než Visací zámek. Své vystoupení pojali s nadsázkou, k pódiu přifrčeli traktorem a o tom, že jim rozhodně nechybí smysl pro humor svědčilo obrovské číro vystřižené z kartonu a umístěné na zpěvákově hlavě a další podobné „doplňky“. Nic naplat, tahle hudební sorta není zrovna mou parketou, takže jsme se s Lenkou jen pochechtávaly nad textem písně, kde se praví něco ve smyslu, že z kanálů se valej sračky a taky jsou tam chcíplí psi a mačky a obezřetně uhýbaly před jakousi strašlivou fanynkou, která se po celou dobu vystoupení Visacího zámku drásala, ječela, mávala rukama jako větrný mlýn, skákala nám po nohách a div nám nevlezla na záda. Když se Visací zámek rozloučil, Sei si za námi mohutně oddychl a znechuceně zasupěl, že je „úplně hluchej, ale ne z tý hudby, ale z tý šílený baby“. Jen pro úplnost – nechyběl Zetor, Známka punku či Setkání.
Na pódiu se opět objevil moderátor Rádia Beat, aby ohlásil Vítkovo kvarteto s upozorněním, že do kvarteta má soubor hodně, ale opravdu hodně daleko… Nekecal, na scéně se postupně objevilo zhruba šedesát lidí. S velkým ohlasem zejména u mužské části publika a u přítomných kameramanů a fotografů se setkalo vystoupení lehce oděných slečen v síťovaných punčochách, což sám zpěvák spokojeně uvedl jako doplnění lascivní show o lascivní prvek. Fanoušky jistě potěšilo, když se početný sbor začal svlékat z triček, která posléze naházel do publika. Taky jsem si jedno chytila na památku. Dalším překvapením bylo zajisté to, že se Vítkovo kvarteto rozhodlo právě u příležitosti oslavy narozenin Rádia Beat pokřtít své nové DVD. Křtu se zúčastnila zpěvačka Eva Urbanová a sám óóó velký Václav Klaus. No comment, na to ať si udělá názor každý sám.
Jako pátá v pořadí vystoupila skupina Saxon. Co dodat? Zkrátka legenda, která je stále při silách a rozhodně nezklamala! Musím uznat, že to do nás sypali s pěknou vervou, takže se není co divit, že publikum patřičně reagovalo.
Po Saxonech následovalo pár úprav na pódiu a potom už se rozvášněný dav dočkal. Neobjevil se totiž nikdo jiný než KABÁT, což snad všichni návštěvníci Beat Festu mohutně ocenili. Hala ožila a myslím, že bylo nad slunce jasnější, proč sem dnes většina lidí především přišla. Taky naše čtveřice nemohla zůstat pozadu a v sílícím tlaku jsme se snažili udělat si dostatek prostoru pro náležitou pařbu. Úvodní Dole v dole nebo V pekle sudy válej vystřídaly hity staršího data jako Děvky ty to znaj nebo Porcelánový prasata, zkrátka vzpomínkový návrat na základku. Nechyběly ani vtipné komentáře typu „Chtěli sme flašku, dostali sme hovno, tak si o tom aspoň zazpíváme – Bum Bum Tequilla“ případně „Nene, žádnej chlast, eště byste si spálili hubu – Kdo si nechce hubu spálit“. Pětice kypí energií a několikatisícový dav taky, jen nám to nějak rychle uteklo. A už je tu Žízeň a přídavek a já si říkám buď teď nebo vůbec a nenápadně tahám foťák, přičemž dva pořadatelé stojí zhruba metr ode mě a je jen otázkou času, kdy si mě jeden z nich případně oba všimnou. Stihla jsem dvě fota a samozřejmě už se jeden z nich blíží, navíc jak jsem s tím mávala a úplně v tom kalupu zapomněla na zoom, nestojí to za moc, ale lepší než drátem do oka. Zhruba po hodině se Kabáti loučí. Co dodat? Já osobně jsem ještě teď plná pozitivní nálady, už se těším na další Kabátí počin a na příštím koncíku zaručeně nebudu chybět!!! Za ostatní mluvit nebudu, ať se Beatfesťáci projeví, když máme tu demokracii. Playlist je sice jistě každému znám, nicméně když jsem psala reportáž z PP Festu, vytkl mi Bimbi, že jsem se o něm nezmínila, takže zde je náprava: Dole v dole, V pekle sudy válej Cirkusovej stan, Bára, Děvky ty to znaj, Stará Lou, Starej bar, Frau Vogelrauch, Kalamity Jane, Shořel náš dům, Wonder, Porcelánový prasata, Bruce Willis, Bum Bum Tequilla, Kdo si nechce hubu spálit, Žízeň. Přídavek – Pohoda, Moderní děvče. Uf, za pořadí neručím!
Zbývalo protlačit se z nacpané haly ven na vzduch, což vzhledem k počtu lidí a vzhledem k faktu, že jsme Beat Fest prožívali v první řadě, nebylo zrovna jednoduché. Vymotali jsme se z davu a zamířili rovnou na parkoviště. Když už jsme nemohli fotit na koncertě, alespoň jsme si řádně zdokumentovali noční Sazka Arenu. Honza krámoval v autě a hledal pivo, Lenka seděla na sedadle, šermovala cigaretou a za mocného zívání nás žádala, bychom zavřeli dveře, sic zmrzne, zatímco Sei a já jsme čile pobíhali po parkovišti, v jedné ruce foťák, v druhé cigáro a chystali jsme stativ, abychom pečlivě vyfotili naši výpravu na samospoušť. Mně teda z celé fotky vyšly akorát svítící cigára ve tmě, tak nevím… Hlavně, že jsme tam lítali jako blázni a vytáhli mrznoucí Lenku z auta.
Pár minut po půlnoci jsem dle dohody volala Renči, kterou jsem v životě neviděla a měla jsem u ní přespat. Ochotně mi popsala cestu na Národní k Tescu. Sei slíbil, že mě tam odvezou než zamíří domů do Pardubic, takže jsem neviděla problém. Ten vyvstal, když jsme projížděli pod tabulí směr Teplice a Honza nesměle podotkl, že asi jedeme blbě. Chtělo se mi sice řvát smíchy a už už jsem měla na jazyku, že můžem klidně držet kurs, páč v Teplicích jsem v životě nebyla, ale z ohledu k Seiovi, který jde za pár hodin do práce a také z radosti, že za volantem nemusím sedět a motat se noční matičkou Prahou, jsem raději držela hubu, abych si ji nespálila, že jo. Následovala otočka a koumání mapy, načež mužská část výpravy usoudila, že musíme jet podél řeky, což nám posléze odkýval i jakýsi kluk, kterého jsme se pro jistotu zeptali. Prý pokud se budeme držet Vltavy, dorazíme přímo k Národnímu divadlu a je to. Ukázalo se, že Sei je kliďas, vůbec ho totiž nevyvedly z míry naše komentáře typu: “Tohle přece není Vltava, to je nějaká stoka!” “Už bysme tu měli být. Tady bylo vždycky divadlo. Kde ksakru je? Oni ho přestěhovali?” a během čtvrt hoďky jsme byli před Tescem. Následovalo rozloučení s příslibem, že se zajisté všichni setkáme na další podobné akci.
Renča si mě vyzvedla během pár minut, ještě na skok do hospůdky a pak spááááát. Kocouři už na nás čekali a celou noc báječně hřáli a předli, prostě paráda, až na to, že mi jeden z nich ráno utekl, takže místo abych spěchala na Florenc na bus, naháněla jsem po pavlači kočku, která se zjevně dobře bavila, zatímco mě ze dvora pozorovali nějací Ukrajinci jako cvoka.
Tolik mé zážitky z Beat Festu, posílám i fotky, sorry – líp to fakt nešlo...tak snad příště.
Jitka Laníková (pižla)