rozhovor

Josef Vojtek -

02. února 2004

Josef Vojtek se skupinou Kabát vzešel z teplických hospod, liboval si v refrénu, že je "denně vožralej". Dnes si s kapelou chodí pro Českého slavíka, zpívá v muzikálech a doma ho čeká Sabina Laurinová.

Myslíte si, že jednou přijde čas, kdy své zatím maličké dcerce odhalíte dávný repertoár Kabátu, aby poznala tatínka v jiném světle? Tedy například pozoruhodnou skutečnost, že možná i ona "ji má motorovou"?
Proč by ne? Především se nestydím za nic z toho, co jsem kdy veřejně udělal - za co snad ano, za to jsem se pokusil vždycky omluvit. Není co skrývat a dítko by mělo být seznámeno se vším, čím otec prošel.

Je něco, čeho ze své minulosti litujete?
Snad není nikdo takový, kdo by prošel životem, že by se občas nepodrbal na hlavě a neplácl si na ni máslo. Určitě lituju různých alkoholických extempore, která vedla k tomu, že moje manželství vzalo po třinácti letech za své. Nelituju toho proto, že jsem se rozvedl, to se nakonec stává, ale nechal jsem doma kluka, který mě zrovna v té době asi nejvíc potřeboval, protože mu bylo třináct.

A z umělecké oblasti? Musela cesta k úspěchu Kabátu vést přes až extrémně přisprostlou alkoholovou, až lopaťáckou image?
Vždyť ale o tom vždycky rokenrol byl. Jednoduchost, přímočarost, písnička na tři minuty a pryč od ní. Nač si hrát na něco, na co člověk nemá a ani mít nechce? A mělo to úspěch, protože lidi poznali, že to je upřímný. Když jsme na zábavě zpívali o chlastu, poznali, že jsme před chvílí vylezli z hospody. Nakonec o čem tam zpívat? Pití a sex jsou nejčastější témata. Nemyslím si, že bychom byli nějak přehnaně přisprostlí. Jen to někdo má v jinotajích a my to říkali naplno.

Přemýšlel jste někdy o tom, co dostalo Kabát tak vysoko? Myslíte, že to byly jen hudební kvality?
Začínali jsme na zábavách, pak přišly rockové kluby a nakonec i stadiony. Postupně se to nabalovalo, chodili na nás hlavně takoví lidi, jako jsme byli my, pověst se šířila, díky tomu se pak prodávalo víc a víc desek a za to se zase firma o kapelu lépe stará. Pamatuju se, jak jsme poprvé, ještě před první deskou, hráli na legendární pražské metalové Barče. Byli jsme předkapela Autogenu a přišlo tam tehdy zhruba sto dvacet lidí. Za půl roku jsme tam hráli znovu, už sami, a bylo tam dva tisíce lidí.

Když si dnes přečtete dávné znechucené recenze Kabátu, nedáváte jim po letech a vyzrálý v něčem za pravdu?
Mně ani zpětně nepřipadá naše tehdejší muzika hloupá. Tvrdím, že rokenrol není o velké myšlence, a mám dojem, že jsme jen někomu lezli na nervy tím, že "ňáká" teplická kapela s hrubými texty prodala své prvotiny čtyřicet tisíc a "velcí" umělci z Prahy se mohli jít se svým uměním klouzat. Haha.

Autory recenzí jste tehdy chtěli tlouct, byl to čas chlapských hrdinství. Dnes řešíte konflikty soudně.
Tak za prvé - soudně řeším lživý článek, jehož autorkou je ženská a tu těžko můžu zmlátit. Za druhé - proč bych se měl s někým prát, když to za mě může vyřešit mnohem chytřeji někdo jiný. A hlavně za třetí - napsat do Spye smyšlenku, že podvádím partnerku, dát přes fotku na titulní stránce velký nápis NEVĚRA, to je sviňárna, která mi uškodila mnohem víc než nějaké recenze.

Do které doby se dá situovat zmoudření Kabátu?
Já bych nemluvil o zmoudření, nejsem si jistý, že to bylo zmoudření. Naopak si myslím, že Kabát je pořád stejný, akorát nám prostě už není pětadvacet, nýbrž skoro o patnáct let víc. Zmoudřením myslím třeba radikální řez do vašeho pitného režimu. To nebylo zmoudření, nýbrž nutnost. Když vidíte, že vám to rozbilo manželství, dojde vám, že už je to na pováženou. Já jsem si navíc otevřel v Teplicích hospodu v baráku, kde jsem bydlel, čímž jsem si usnadnil k alkoholu cestu a pomalu se posouval ve výdrži. K tomu se začne přidávat i agresivita, nekontrolovatelné chování a to už je neúnosné. Takže jsem všechno uřízl a začal radikálně nový život.

Nestýská se vám po tom?
Až tak drastický to není, ale když dostanu chuť, domluvíme se s kámošema a jdeme na pár kousků. Vím ale, že pak dám zase dobrých čtrnáct dnů pokoj a z nich pět mi bude špatně. Ne, to vážně nejde a každý soudný člověk k tomu dospěje. Takových hrdinů v bigbítu pár bylo, kteří tomu vzdorovali, a jak neslavně dopadli. Venku přitom mají výhodu, že jim stačí udělat jednu vydařenou desku a mají na celý život vystaráno a můžou se upíjet. My musíme pracovat.

Až taková zodpovědnost se ve vás probudila?
Dobře si pamatuju, jak jsem zhruba do naší druhé desky toužil po splnění snu, že se budu muzikou živit, jak jsem furiantsky všechny pozurážel, když jsem dával výpověď u spojů. Jenže ono pořád dlouho nic a já se začínal bát, že k nim budu muset poníženě přilézt zpátky. Pak se to konečně splnilo a člověk by musel bejt úplně blbej, aby to kvůli nějaký pitomosti zahodil. Dneska už je to tak rozjetá mašina, že si vážně nedovedu představit, že by se někdo opil tak, aby nemohl hrát. To by byl obrovskej průser. Co bychom řekli těm patnácti tisícům lidí? A co lidem na kapele existenčně závislým, technikům, zvukařům? To prostě už nejde.

Jak se tvářili kolegové z kapely, když jste se rozhodl pro účinkování v muzikálech?
Kysele a já dodnes úplně nepochopil proč. Největší námitky se strhly kolem Krysaře, mého prvního muzikálu. Přitom Landova hudba rozhodně není měkká, takže nešlo o nějakou zradu bigbítu. Kluci to tehdy viděli jako nějakej můj odklon od kapely, což je nesmysl. Hodně mi například vadí, když nás třeba v televizi uvádějí jako Josefa Vojtka a Kabát, a vždycky zdůrazňuju, aby to tak neříkali. Je to sice zdánlivá formalita, ale mohla by naznačovat jakoby vyčleňování zpěváka z kapely. A ještě dost podstatná věc - muzikály nezviditelnily jen mě, ale i Kabát.

Zvláštní, že jim tolik nevadil Hamlet, což je nejen vyčleňování z kapely, ale už i ze stylu. Nevadil ani vám?
Věřte mi, že si vybírám a že dost nabídek odmítám. Odmítl jsem například Kleopatru právě z toho důvodu, o kterém mluvíte, a budu opravdu velice pečlivě poslouchat hudbu ke Třem mušketýrům, kde mi nabídli roli d´Artagnana. S Jankem Ledeckým jsem se znal už před nabídkou Hamleta a jeho hudba mi nevadí. Zaujal mě příběh. Zahrál jsem si Hamleta, což je sen většiny herců. Navíc bych řekl, že jsem byl první potetovanej Hamlet na světě. Historické téma mě baví.

To je Kleopatra Michala Davida taky.
Neskáču po všem, co se mi nabídne. Ale jsem zpěvák, chci a potřebuju zpívat. Jedno turné za rok s Kabátem mi nestačí ani umělecky, ani existenčně. Jak říká Daniel Landa: Peníze mi daly svobodu. Já chci být svobodný, ne lézt do zadku lidem ve vydavatelské firmě a v každé maličkosti je žádat o souhlas. Jsem rád, že se to teď slušně rozjelo, a chci toho v mezích svého rockového svědomí využít. Zítra mě může porazit auto, za pět let můžu přijít o hlas, a co bude? A má to ještě jedno důležité hledisko: do alkoholových sraček jsem se propadal mimo jiné i proto, že jsem měl spoustu volného času. Kdo si hraje, nezlobí, říká se a já si chci hrát, dokud to půjde.

Muzikály zviditelnily Kabát tak, že zvítězil v Českém slavíku. Je to opravdu to zviditelnění, po jakém rocker baží?
Co chcete slyšet? Že se stydím za to, že jsme první ve Slavíku? Nestydím. Hlasy nám poslali posluchači, proti tomu se nedá nic namítnout. Kabát k tak masovému ohlasu podle mého názoru stejně směřoval. Vždyť Špalkovy texty si zpívají už děti ve školce. Nedávno mě zastavil známý a líčil mi, jak jeho kluk nevypustí z pusy pomalu nic jiného než refrén "denně vožralej". Už i mě připadá divný, když tuhle deset let starou věc dneska zpívám, ale copak za to můžu, že se ty desky pořád prodávají, že tu písničku chtějí lidi slyšet na koncertech a že si ji tedy zpívají už i předškolní děti? A že jejich rodiče pak pošlou esemeskou hlas Kabátu, protože si třeba na žádnou jinou kapelu v tu chvíli nevzpomenou a tuhle slyší denně od dětí?

Lucie své rozpaky z minulých vítězství řešila alespoň pózou, že nechodila na předávací ceremoniál. Ani o tom jste neuvažovali?
Mně nepřipadá jako hrdinství něco dostat za vlastní úsilí a pak si pro to nepřijít. Ale uvažovali jsme i o té možnosti, a dokonce jsme o ní v kapele hlasovali. Dopadlo to tak, že jsme na vyhlášení šli.

Kdyby vám bylo osmnáct dvacet, odstartoval byste svou zpěváckou kariéru v Do-re-mi?
Proboha, ne! Pokud nemusím, nekoukám se na to, stydím se za ty, kdo tam vystupují. Když jim to jaksi neladí, je to hrůza.

Když musíte, je to kvůli vaší partnerce?
Ano, většinou kvůli úvodní písničce a oblečení.

Sluší to Sabině Laurinové v Do-re-mi? Neslušelo by jí to lépe v divadle?
Do-re-mi je o zpívání lidí z ulice, kteří si to prostě chtějí zkusit. Na tom není nic špatného. A divadlo? Právě proto, že lidi znají Sábu z televize, hodně z nich na ni pak přijde i do divadla, ať do ABC, anebo do Kalichu.

Vzpomenete si na svou úplně první myšlenku, když jste se dozvěděl, že si Václav Havel vzal Dagmar Veškrnovou?
Napadla mě věta z Vesničky mé střediskové: Dolary, šéfe, dolary. Do duše ovšem člověk nevidí a mýliti se je lidské.

To jste zahnal mou další otázku do slepé uličky. Víte, proč se na to ptám?
Netuším.

Hned po Havlových mi na naší veřejné scéně připadá vaše partnerství se slečnou Laurinovou nejméně kompatibilní.
Vida! Moji první manželku nikdo neznal a všechno tedy bylo v pořádku. Teď jsem s někým, kdo je známý, a to je v nepořádku? Už mi tyhle přiblblý názory lezou krkem.

Aniž ji znám, tak spojení Barbie s neotesaným - s prominutím - rockerem mi přijde absurdní.
To je právě tím, že ji neznáte a vidíte ji podobně jako drtivá většina jen zvnějšku. Já ji vidím docela jinak. Řekněte jí, že je Barbie, a riskujete úder do obličeje. Abych vás uklidnil, jsme dva zcela normální lidi, se zcela normálními problémy a názory. Jsme v pohodě a tyhle kraviny už neřešíme.

Bohužel ale, stejně jako Kabát už bude mít do smrti přišitou hospodu, ona bude pro většinu "barbína".

Když se někdy hádáte, je to spíš o surrealismu, nebo o připálené svíčkové?

Doma řešíme spíš tu svíčkovou. Tak divoce a nahlas, že si někdy říkám, co si o nás myslí sousedi.

Myslíte si, že Josef Zíma si na konci 50. let, kdy byl popovým idolem a jistě by vyhrál i Slavíka, kdyby už existoval, pomyslel, že jednou bude králem české dechovky? Není to i pro vás lákavá perspektiva na stará kolena?
Něco jako "Pro děti i pro důchodce hraje Kabát na Vlachovce"...? Jestli "kabátí" muzika přetrvá věky jako naše česká dechovka a jestli si ji budou naši vrstevníci zpívat i v domovech důchodců, není větší pocty.


MEZI ČTYŘMA OČIMA
Sodoma Gomora! Rocker, kterému kdysi kolovalo v žilách místo krve pivo s kořalkou, si objednal čaj, notabene ten zdravější z obou dostupných jedů, totiž zelený. Odolal i nabídce velevzácné francouzské cigarety Gitannes, protože přestal i kouřit. Občas vypustil z úst jména jako Petr Novotný či Jiří Adamec, slova, za jejichž dávnější ekvivalenty by mu v ústech musely naskákat afty. I na prahu čtyřicítky mu naštěstí zůstalo klukovské veselí, charakterizované bujarým smíchem, a slovník, ve kterém nechodí pro výrazy daleko. Z útlocitu k P. T. čtenářům jsem je vypustil. Těch pár ponechaných, jež významově dotvářely obsah, vyzmizíkoval při autorizaci on.

Zdroj: instinkt-online.cz



Komentáře:

Josef Vojtek

Jméno:  
E-mail: